V českých pohádkách se často vydá Honza na vandr, aby ve světě poznal, zač je toho loket. Nakonec si ovšem přivede princeznu. V lidových písničkách téma „cesty“ není tak epicky pojednáno, přestože mohou obsahovat jádro nějakého příběhu – nešťastné lásky, moudrého přijetí byť i nelehkého pobytu člověka na zdejším světě a třeba i lyrického či radostného poskočení (tam té příběhovosti je spíše pomálu). Posloucháme-li ale takový text jako je „Vyjdu si já na vršíček“ (jedna z nejstarších písní, které interpretovalo Fidle už více než před deseti lety), porozumíme tomu, že cesta či „cestička“ je spojená s krajinou – může to být „vršíček“ či „kopeček“ (v jiných písních Na kopečku stromeček, Na kopečku u stařečku), nebo také „hora“ (nejznámější Horo, horo, vysoká jsi nebo v našem programu Hory, doly přikrejvejte kopce), les, pole, potok, řečená cesta či  les). Anebo najdeme nejrůznější podoby onoho pohybu, kterým se člověk liší od ostatního tvorstva – totiž chůze: Chodila po lesí, Kam se půjdem projít, časté jsou nejrůznější písně vandrovní.

 

V obojím případě je to tématické vymezení, které, tak jak si to Fidle ukládá každým rokem, naplňuje zadání jičínského pohádkového festivalu, jímž je letos právě krajina. Jestliže na pohádkovém festivalu uvádíme každoročně premiéru nového pořadu, letos jsme učinili poněkud výjimku. V pozměněné verzi – s převahou těch písní, které uvedeme i dnes – jsme „stihli“ realizovat  tento pořad již dvakrát, poprvé začátkem května ve  Svídnici, kam jsme byli přizváni v rámci kulturních kontaktů polského města s Jičínem, podruhé v Mnichově Hradišti, kde byl koncert Fidle v tamější zámecké salla terreně pod názvem Pocta Antonínu Dvořákovi a se zařazením skladeb Antonína Dvořáka transkribovaných pro náš soubor součástí velkého dvořákovského festivalu. Nu a konečně zahrajeme a zazpíváme tento pořad, nyní již s názvem zamýšleným od začátku, totiž podle jedné z písní – „Až já povandruju“ – jičínskému pohádkovému publiku.

jkč