Říkají všichni, že jsou spokojeni. „Přišli lidi“, to je vlastně ten prazákladní předpoklad, a protože nikdo doma není prorokem a nejsme Kabáti, je zázrak, když přijde půl sálu, z velké části věrných a pravověrných posluchačů. A k tomu ještě se vždycky něco semele. Říká Lenka, že ani jeden koncert není normální. Tím myslí, že se vždycky podaří někomu onemocnět, a pak se musí, pokud se to ví aspoň dva dny předem, měnit obsazení zpěváků či muzikantů, jeden hraje dva party či na jiný nástroj, jiný zpívá jiné sloky a podobně. A tentokrát ještě ona dezorientace s datem jičínského koncertu. Na plakátech a v novinách bylo vše v pořádku, v „KAMu“ bylo na základě komunikačního šumu jiné datum a místo, naštěstí se na to přišlo včas a mejly chyba dementovala („odvolávám, co jsem odvolal“). Porotní sál už sám o sobě naděluje slavnostní atmosféru, navíc uvolnění a pohoda se přenášela od zpěváků a muzikantů, kontakt nastal od první chvíle, publikum si zazpívalo, přišli ti, které jsme pozvali a na kterých nám záleželo. V Lomnici mezi betlémy v muzeu zase taková ta hřejivá, skoro rodinná atmosféra, zkrátka mezi svými, protože vlastně skoro všechny známe. Také Jaroslav Krček přišel a poslouchal vzadu. Po vystoupení v nově zřízené muzejní kavárně medový čaj a perníčky… Ani nám nevadilo šílené náledí při cestě domů.

jkč