Lidová píseň

Lidová píseň, před stopadesáti lety jedna z oblastí kultury, která patřila – vedle pohádky a divadla – k ideovým pilířům společenského dění (Prostonárodní české písně a říkadla K. J. Erbena vyšly v druhém, rozšířeném vydání v roce 1864), když sto let před tím a váhou tradice několika set let přispěla k formování českého národa, který se stal – právě na tomto základě a nikoli základě zemském jako v jiných evropských zemích – i základem samostatného českého státu ve století dvacátém, je dnes v poněkud jiné situaci. Zatímco onen „národní základ“ je ve vědomí obyvatel naší země stále velice zřetelný, což lze ukázat například na tom, že jiné dílo zmíněného klasika, totiž Kytice, která je dílem literárním, „umělým“, autorským, ale přihlašujícím se k lidové slovesnosti jako stylovému východisku, ožívá v nových a nových interpretacích (hudební zpracování čtyř básní A. Dvořák, 1896, divadelní hra v Semaforu 1972, film F. A. Brabce, 2000), samotná lidová píseň toto postavení ztratila.

Původní Erbenův název sbírky lidových písní, které vycházely ve třech svazcích v letech 1842-1845 jako Písně národní v Čechách, naznačuje už onu proměnu původní lidové písně, tzn. písně spojené bezprostředně, každodenně a hluboce s životem těch, kteří lidové písně zpívali při práci za pluhem či večerní besedě, u přástek, při slavnostních obřadech, jejichž součástí písně byly, atd., v součást „národního dědictví“, to znamená původních duchovních statků, opatřených ale přidaným ideovým nábojem, to znamená se zásadní proměnou jejich funkcí. Zatímco lidová píseň, tak jak existovala ještě hluboko do dvacátého století (věcí diskuse je, do jaké míry takto autenticky existuje ještě dodnes na Moravě), byla záležitostí jisté uzavřené regionální komunity (byť se přenášela do jiných krajů) a byla spojena s jejich venkovským životním prostředím, ročními obdobími, přírodou, prací, píseň národní oslovovala celý národ jakožto jedna z jeho ikon, tedy – dnešním jazykem řečeno – cílovou skupinou byl celý národ, a praxí byla výuka ve škole, do jejíhož učiva byly lidové písně začleněny, či všechny další možnosti, které se postupem času rozšiřovaly: s prvotní zásadní změnou, že se „národní píseň“ stala artefaktem, umístěným mimo svůj původní prostor, tj. na jeviště, později do rádia či dalších veřejných sdělovacích prostředků, do zpěvníků (Erbenův počin byl tím nejdůležitějším, byť ani v té době nikoli jediným) a učebnic, tj. do tištěné či zvukové podoby, která zároveň fixovala původní variabilitu lidových písní.

základní přehled

Udělat si z informací na webu jakkoli úplný obraz o souborech, které se věnují lidové písni, lidové muzice, případně lidovému tanci, v našem kraji není právě jednoduchá záležitost. Na stránkách Folklorního sdružení, které je jakousi střešní organizací pro soubory tohoto zaměření, najdeme pouze dílčí (a mnohdy zřejmě i zastaralé či neaktuální) informace. Neumím posoudit, do jaké míry je to záležitost aktivního vyhledávání této neziskové organizace, ale i podle sebe vím, že vlastně jakékoli databáze společenství, kde to není „vynucováno“ úředním postupem, jsou u nás kusé z řady důvodů, které je v tuto chvíli zbytečné rozebírat. Pro účely tohoto příspěvku mi alespoň vyplývá, že adresu souboru z těchto stránkek uvádím vždy až na konci informací o každém souboru.

V případné krátké úvaze o tom, proč zde nenajdeme třeba Fidle (sdružení pro hudbu, Jičín), můžu říci, že to souvisí s tím, že Fidle není „standardní“ folklorní soubor podle běžné představy o „nositelích tradic“, tj. nevystupuje v lidových krojích, nýbrž v „koncertním“ stylizovaném oblečení, nehraje přímým předáváním tradice z generace na generaci, nýbrž na základě autorských úprav materiálů, získaných mnohdy v archivech – čímž usiluje o autenticitu jiným způsobem, odpovídajícím právě tomu, že ve východních Čechách, na rozdíl třeba od Moravy, byla tato kontinuita zpřetrhána). Vzhledem k tomu se Fidle také nenapojuje na organizované dění v této oblasti.

Zpět ale k vlastnímu tématu. Je zřejmé, že žádoucího výsledku, tedy pokud možno úplného důvěryhodného přehledu o folklorních souborech na Jičínsku a ve východních Čechách bychom se dobrali zevrubnější „rekognoskací terénu“, tzn. dotazováním, pátráním atd., v tuto chvíli se nicméně spokojíme s vlastní omezenou zkušeností a informacemi od přátel. Doufám, že zásadní informace o existenci lidových souborů alespoň v bližším okolí snad neuniknou, zároveň mi je jasné, že informace má své limity, stejně tak, jako to, že by bylo třeba zabývat se „historií“ lidových souborů v kraji zevrubněji. V následujícím elementárním kompilačním přehledu vycházím z pohledu Fidle, tj. začínám v Jičíně a pokračuju kroužením ke vzdálenějším místům.

 

Je samozřejmě nejlepší mít pěknou knihovnu a v ní všechny základní příručky, Erbena, Sládka, Horáka atd., případně Sušila, kdybychom se chtěli vydat na Moravu, nebo ještě líp sbírku špalíčků, jako měl pan učitel Hlava v Semilech nebo velký archiv s nakopírovanými či přepsanými materiály, hromadu desek, cédéček či jiných nahrávek, nebo mít nějakou instituci, kde tohle všechno je, tak trochu po ruce. Pak se dá dělat mnohé. Pro řadu zcela praktických účelů ovšem může být docela dobré i porozhlédnout se po internetu. Byť víme, jak může být to či ono nespolehlivé, zkreslující a podobně, může se i tam mnohé najít. Pojďme se o to pokusit a zjistit, jak na tom jsme s informacemi o české lidové písni. Třeba Rusové takový archiv mají, jeho kvality jsem nezkoumal (cesta k němu zde).

České lidové písně
Nejdůležitější portál pro naše téma, zahrnující vlastní lidové písně, významné osobnosti, které se lidovou písní a kulturou v historii zabývali či zabývají, oblast lidových nástrojů (výrobci, charakteristiky), odkazy k stránkám souborů a dalším institucím a serverům, které se lidovou písní zabývají, přináší základní bibliografii knih (zpěvníků, sbírek). U písní, abecedně seřazených a opatřených seznamem, jsou uvedeny texty. Jsou tu drobné audio a videoukázky, ale těžiště je v předchozích uvedených momentech.