Lidová píseň, před stopadesáti lety jedna z oblastí kultury, která patřila – vedle pohádky a divadla – k ideovým pilířům společenského dění (Prostonárodní české písně a říkadla K. J. Erbena vyšly v druhém, rozšířeném vydání v roce 1864), když sto let před tím a váhou tradice několika set let přispěla k formování českého národa, který se stal – právě na tomto základě a nikoli základě zemském jako v jiných evropských zemích – i základem samostatného českého státu ve století dvacátém, je dnes v poněkud jiné situaci. Zatímco onen „národní základ“ je ve vědomí obyvatel naší země stále velice zřetelný, což lze ukázat například na tom, že jiné dílo zmíněného klasika, totiž Kytice, která je dílem literárním, „umělým“, autorským, ale přihlašujícím se k lidové slovesnosti jako stylovému východisku, ožívá v nových a nových interpretacích (hudební zpracování čtyř básní A. Dvořák, 1896, divadelní hra v Semaforu 1972, film F. A. Brabce, 2000), samotná lidová píseň toto postavení ztratila.
Původní Erbenův název sbírky lidových písní, které vycházely ve třech svazcích v letech 1842-1845 jako Písně národní v Čechách, naznačuje už onu proměnu původní lidové písně, tzn. písně spojené bezprostředně, každodenně a hluboce s životem těch, kteří lidové písně zpívali při práci za pluhem či večerní besedě, u přástek, při slavnostních obřadech, jejichž součástí písně byly, atd., v součást „národního dědictví“, to znamená původních duchovních statků, opatřených ale přidaným ideovým nábojem, to znamená se zásadní proměnou jejich funkcí. Zatímco lidová píseň, tak jak existovala ještě hluboko do dvacátého století (věcí diskuse je, do jaké míry takto autenticky existuje ještě dodnes na Moravě), byla záležitostí jisté uzavřené regionální komunity (byť se přenášela do jiných krajů) a byla spojena s jejich venkovským životním prostředím, ročními obdobími, přírodou, prací, píseň národní oslovovala celý národ jakožto jedna z jeho ikon, tedy – dnešním jazykem řečeno – cílovou skupinou byl celý národ, a praxí byla výuka ve škole, do jejíhož učiva byly lidové písně začleněny, či všechny další možnosti, které se postupem času rozšiřovaly: s prvotní zásadní změnou, že se „národní píseň“ stala artefaktem, umístěným mimo svůj původní prostor, tj. na jeviště, později do rádia či dalších veřejných sdělovacích prostředků, do zpěvníků (Erbenův počin byl tím nejdůležitějším, byť ani v té době nikoli jediným) a učebnic, tj. do tištěné či zvukové podoby, která zároveň fixovala původní variabilitu lidových písní.
Další výraznou proměnou, kterou bychom mohli v naší úvaze zahrnout do téhož balíčku (v některých okolních zemích se rovněž některé tyto pojmy nerozlišují), ale – i vzhledem k závažnosti, kterou Češi lidové písni přikládali, je muzikologové a kulturologové vydělují jako zvláštní kategorie – jsou další transformace lidové písně, původem anonymní (což neznamená, že by neměly autora, jen neznáme jeho jméno), do dalších podob písně pololidové či umělé (v opačném procesu vznikají některé písně zlidovělé, které svého autora mají, ale neuvědomujeme si jej, v současnosti je takovým příkladem třeba Redlova Sbohem galánečko). V tomto ohledu sehrál velkou úlohu v 19. století například společenský zpěv (na „vlasteneckých bálech“) či podoba lidových písní, do které je přetvořil František Kmoch. Tak se původní lidová „na tři“ Kolíne, Kolíne stává známým pochodem, který má „český“ náboj při sokolských slavnostech, stejně tak jako později vlastní skladby autorů, jako byl Jaromír Vejvoda (autor původně instrumentální skladby, později otextované a nazvané Škoda lásky, nejznámější české písně ve světě) a celá plejáda „dechovky“.
Řečená transformace lidových a „lidovkových“ (to je muzikologický termín) skladeb si našla nové funkce, pochody a vesnické tancovačky, a tím i své publikum. Ale i to je více méně (i když i dále dechovky existují) minulostí. Vlny jiných hudebních stylů, zvláště swingu, později rocku se v druhé polovině minulého století staly výchozí základnou celé hudební kultury (takřka ve všech jejích oblastech, včetně divadelní a filmové hudby), v níž se do „opozice“ k „mainstreamu“ staví tzv. menšinové žánry. Lidová píseň se ve všech svých dalších podobách zařadila v tomto uspořádání, paradoxně třeba vedle country music, jazzu, blues či dalších oblastí, třeba (což je zvláštní, ale pochopitelné) alternativních rockových kapel, právě do této pozice.
Znamená to celý balíček vzájemně skloubených souvislostí – cílové skupiny posluchačů, místa, kde se konají vystoupení lidových souborů (nebývají to, až na výjimky, jako je Strážnice, velká pódia), a především funkce. Co mám na mysli tím posledním slovem? Zatímco funkce lidové písně vyplývala, jak řečeno, ze spojení s „životem“, u „národní písně“ byla dominantní funkce společenská. Lidová píseň zůstává pro ty posluchače, kterým se prostě líbí, její funkcí je ona základní funkce, kterou umění má, totiž estetická. To je ovšem velmi obtížné postavení, protože lidová píseň není například ohromující, jako třeba opera, u opery pak můžete ještě počítat s vrstvou „snobů“ (nemyslím tím v tuto chvíli nic špatného), kteří chtějí vidět proslulého zpěváka či být na společensky významné premiéře. „Společensky“ pak ještě navíc lidovou píseň „poškodil“, paradoxně tím, že ji prosazoval jako „ideologicky správnou“ kulturu, předlistopadový politický režim. Lidová hudby tak, ovšem zcela nesmyslně, získala do jisté míry nepatřičnou nálepku něčeho, co s ní bylo vnějškově spojeno.
Zásadním momentem, který přispěl k řečeným posunům, je „elektrifikace“ hudby, která proběhla stejně jako v celé technické podobě našeho života. Na jedné straně by mohly masmédia přispět k rozšíření i lidové hudby, kdyby ji ve svých koncepcích naopak nevytěsňovaly ve prospěch (údajně) ekonomicky zaručenějších „osvědčených skladeb“ pop-kultury, na druhé straně elektrifikace hudebních nástrojů odsunula „neelektrické“ (tedy tradiční i lidové nástroje) do téhož protikladu, v jakém jsou řečené menšinové žánry. Lidová hudba zde stojí vedle „vážné“, klasické, nebo jak ji chcete nazvat (muzikologové mají přesný, byť jazykově nevýhodný termín „artificiální“). Nejsou to ovšem jen hudební nástroje, ale i jejich ozvučení na pódiích. Každý, kdo na takových pódiích stojí, potvrdí, že je daleko obtížnější sejmout zvuk klasického nástroje než elektrické kytary, která se prostě „píchne“ do vstupu, tedy přímo propojí nejen se zesilovačem, ale s celým přenosovým zařízením.
Zásadní zlom ovšem představuje radikální proměna světa, která začala probíhat v devatenáctém a skokově eskalovala ve dvacátém století, především proměna z venkovského v městské životní prostředí a „výměna“ prakticky všeho, co v životě používáme, počínaje vymizením celé vrstvy řemesel a povolání a s nimi nářadí a strojů až po industrializaci, automatizaci a digitalizaci, která zasáhla veškeré předměty našeho každodenního života, takže nejen že nejsou ručně vyrobené, ale vznikají multiplikací na výrobních linkách, ale ze samé podstaty jinak fungují, jinak se ovládají a slouží k jiným účelům. Slova jako „trdlo“ či „řešeto“ jsou dnes pouhé jazykové relikty, s předměty, které se takto jmenují, se můžeme setkat pouze ve skanzenech. Je tedy zřejmé, že části slov v lidové písni vůbec nebudeme rozumět.
To ale není to nejdůležitější. Je rozšířený omyl, že „šlágry“ (ve třicátých létech) či „hity“ (od šedesátých let) odrážejí pouze svou dobu a jsou určeny pro její posluchače (to tak samozřejmě primárně je) a „lidová píseň“ se vznáší v jakémsi bezčasí tradice, která tuto vazbu nemá.
Text známé písně, kterou i dnes děti rádi zpívají a umějí, „Kalamajka mik mik mik, oženil se kominík…“ pravděpodobně bude zcela nepochopitelný, protože realita světa, v němž žijeme, je zcela jiná. Odhlédnu-li od toho, že běžně malý zpěváček nebude vědět, že kalamajka, o níž se třeba i na všemožných odkazech na internetu nedozvíme prakticky více, než že je to „český kolový tanec“, je původem tanec (a také veselá píseň) z Ukrajiny, kde se nazýval kolomajka (tím se vysvětluje i jinak zcela neprůhledný název český), bude mu celý „obsah“ písně zcela cizí. Když řeknu s trochou nadsázky, že kominíci v Čechách vymizeli, nebude malému zpěváčkovi (a ani velkému, pokud nebude přemýšlet) zřejmé, co v té písni má co dělat jméno tohoto povolání (působí stejně dadaisticky jako třeba text dětského říkadla „ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky“), než si uvědomí, že kominík je právě ten, který zařídí, aby průduchy v peci dobře táhly a bylo tedy teplo a ne kouř v místnosti. A už vůbec nebude vědět, že na kachlové peci kdysi spaly všechny děti (a mohlo jich být požehnaně), protože byla k tomu uzpůsobena, zatímco dnes máme každý svou postel a rozvod ústředního topení po celém bytě. A jak se ten tanec tancuje, bude vědět žáček základní umělecké školy, která má taneční oddělení, navíc zaměřené i na lidové tance. Možná, že mu těmi úkroky bude trochu připomínat čaču, tedy tanec z úplně jiného kulturního prostředí, rytmicky má ovšem přece jen společný ten dvoudobý takt.
Podobně to bude se všemi ostatními lidovými písněmi, na které si vzpomeneme. Zmíněný koníček, který se objevuje v desítkách lidových písní (dal by se z nich sestavit celý pořad, počínaje „Prší, prší“ přes „Já mám koně, vraný koně“ atd.), bude dětem povědomý už z obrázků v dětských leporelech, ale už si ho nebudou dávat do souvislosti se sedlákem a oráním, ale s moderní jezdeckou stájí. Stejně tak jako se ke „kalamajce“ můžeme vrátit v jiných kontextech, aktualizovat ji, jako to učinil folklórní soubor v Havlíčkově Brodě (od r. 1971), občanské sdružení v Rajhradě (zal. v r. 2008) či, nejnověji a ve zcela nové souvislosti, iniciátoři náplně Evropského dne v Prievidzi, kde (květen 2012) roztancovali půl druhého tisíce účastníků na náměstí právě tímto tancem.
Radikálně jiný svět, jeho užitné předměty, životní rytmus a organizace celého života, jiný přístup ke „svátkům“ a jejich naplňování, vycházející mimo jiné také z jiného poměru mezi „prací“ a „volným časem“, ale i zcela novými možnostmi v oblasti sportu či cestování, vymezují lidové písni jiné místo ve vztahu právě k těmto ostatním souvislostem. S proměněným světem se ovšem změnila i mentalita lidí, zvláště mladé generace. Tradiční pospolitost, prakticky normativně daná životními podmínkami venkovského společenství, ustoupila výraznému prosazování individua a inviduality, rovněž vyplývající ze souřadnic dnešního života, preferujícího tvrdou konkurenci při využívání životních šancí, pragmatismus v chování atd. To vše, včetně „televizní kultury“, rozštěpující ještě výrazněji někdejší sociální soudržnost, včetně rodiny, do jejíhož prostoru („do pokoje“) proniká, na druhé straně nejnovějších možností velkoměstské zábavy, nastavuje jiná měřítka „nepracovní“ složky života, razantnější atraktivitu volnočasových aktivit, zvýrazňující „energii“ na úkor „zvnitřnění“, absolutní „odmazání“ všeho, co by mohlo připomínat těžkosti a „nestíhání“ z té části života, která je profesně náročná a přitom nezaručuje zvládnutí stále sofistikovanějšího technicistního světa i v budoucnosti. Je pak pochopitelné, že člověk nechce „přemýšlet“, že se chce bavit. Dostává se do pasti, kdy hrozí, že se „ubaví k smrti“ (americký mediální teoretik Neil Postman v proslulé knize s podtitulem Veřejná komunikace ve věku zábavy).
To se týká samozřejmě spíše především věku vyššího, než je ten školní, i když i sem odlesk „vzorů“ zasahuje. U školáků a studentů, tedy v době „přípravy“ na profesní kariéru naopak hraje podstatnou úlohu „užitečnost“ aktivity, která nemá být „jen“ potěšením ze záliby, vzhledem k profesionalizaci celé této sféry, tzn. vzhledem k tomu, že za většinu tohoto segmentu „růstu“ rodiče vydávají finanční prostředky, a tedy „právem“ chtějí hmatatelné výsledky. Odpoledne proorganizované ve sportovních klubech už dávno není „bezcílné“ lezení po stromech v „neorganizované“ partě kamarádů či spolužáků (která by naopak mohla být nebezpečná návodným společensky nesprávným jednáním), očekává se, že výsledkem bude fyzická zdatnost (měřitelná v zápisech ze sportovních klání či soutěží), otevřená cesta do vyšších společenských vrstev (kdo nehraje golf, nebo aspoň tenis, ten bude „vodepsanej“), neřku-li profesní kariéra dobře placeného sportovce.
Připadá-li někomu tento pohled příliš příkrý, mohu jej ubezpečit, že podobně kriticky vidím i všechny televizní zpěvácké či taneční soutěže, a nejrůznější podoby pokleslé kultury, včetně některých oblastí pseudokultury knižní, divadelních estrád podbízejících se publiku s cílem přežít ve společnosti, v níž je základním, někdy jediným měřítkem finanční bilance, protože není zbytí, stejně tak jako zmíněná mediální zábava, kontrolovaná peoplemetry a uzpůsobovaná na základě jejich výsledků.
To ovšem zdaleka neznamená, že lidovou píseň a lidovou kulturu čeká jen černá díra pádu do neznáma na konci úděsného vývoje. To zdaleka ne. Tak jako se některé vrstvy od začátku devadesátých let nabažily mnohdy lehce (nemluvím už o nepoctivosti) získaného majetku a i ekonomický a politický vývoj společnosti přinesl viditelnou korekturu bezbřehosti (nechci tady lacině vytahovat aféru s otráveným alkoholem, byť právě ona je signifikantním znakem řady věcí v této zemi), jsou tady momenty, které dovolují mít naději. Stejně tak, jako poměr mezi světem a naší zemí jakožto turistickým cílem z nevyvážené a převažující váhy ve prospěch světa změnil v okamžiku, kdy se lidé, uspokojení naplněnými možnostmi cestování po prvním desetiletí cest po Evropě a celém světě, vracejí zpět a objevují i krásy naší vlasti.
I dnes má smysl zabývat se lidovou písní, paradoxně možná více než dříve. Přestože zdánlivě přišla o všechny „výhody“, které ve své tisícileté historii – protože tu v různých podobách byla odedávna – měla, došlo ke ztrátě motivací společenských, vzdělávacích, kontextuálních či jiných, dokonce i takové termíny, jako je „etnická hudba“, kterou obdivujeme, je používána pro jiné kultury než vlastní (českou), nezávisle na tom, zda je na území naší země, tzn. například pro romskou, nejen africkou či asijské národy, a česká (národní, lidová, jak chcete) píseň, hudba, tanec, jakoby najednou neměla pevnější vymezení, přestože takřka vše nové, co vzniká, jakoby ukrajovalo další a další části jejího teritoria (jak jsem se pokusil analyzovat v předchozím textu), je tady řada důvodů – právě v oněch zmiňovaných momentech – proč je lidová píseň a lidová kultura nezaměnitelná a nenahraditelná.
Tím hlavním důvodem je právě její „jinakost“, to, čím se od všeho ostatního odlišuje. Nedávno, tuším 2010, se uskutečnila v Praze mezinárodní konference bohemistů, jejímž úhelným tématem byla právě jinakost, odlišnost ve všech jejích myslitelných projevech. Odborníci poukázali na „kvalitu“ právě této jinakosti, v její nezaměnitelnosti. Když to v nadsázce přeženu, je svou originalitou stejně důležitý popěvek z nějaké zapadlé vesničky na okraji světa jako symfonie světového skladatele. Identita, kterou lidová píseň nejen symbolizuje, ale spolu-buduje (a to se nechci vracet k romantickým postulacím J. G. Herdera), „obsahovost“ sdělení, které není vykonstruovaný, byť třeba i slušně odvedený řemeslný výtvor na objednávku, a je tedy „o něčem“, tedy autentičnost, původnost, to jsou nezpochybnitelné momenty, na nichž je třeba trvat.
I v onom „novém prostoru“ dnešního světa (když budu takto spekulovat) už bylo leccos vykonáno. Vyšly například zpěvníky Já, písnička, používané ve školách, na webu nalezneme řadu stránek, kde jsou dostupné texty písní, na YouTube nahrávky atd., byť bychom si uměli představit toto vše lepší. Na ZUŠkách, v klubech či kulturních střediscích pracuje celá řada souborů, sborečků a seskupení, které se věnují lidové písni a hudbě či tanci, některá místa, města či muzea organizují různé slavnosti a vytvářejí nová zázemí pro setkávání malých i velkých muzikantů, ať již v unikátních festivalech, jakými je tradiční Mezinárodní folklorní festival Strážnice (od r. 1946) či po Listopadu vzniklý Dudácký festival ve Strakonicích (2012 20. ročník), ale i v celé řadě menších projektů (např. na Dlaskově statku, organizovaných Muzeem Českého ráje v Turnově), podobně jako tomu je i v oblasti lidové architektury a národopisu v řadě skansenů či muzeí (Rožnov p. Radhoštěm, Veselý kopec). Existuje Národní ústav lidové kultury, řízený Ministerstvem kultury, v roce 2008 byl zřízen příkazem ministra Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Existuje instituce Folklórního sdružení (zal. 1990), které je organizátorskou platformou aktivit neprofesionálního umění, které je, jak se říká v letošním Memorandu (2012) na jeho podporu, evropským unikátem. Oficiální podporou může být i zapsání slováckého verbuňku do světového dědictví UNESCO v roce 2005. Ve „vyšším patře“ kultury máme vynikající umělecká tělesa, jako je Hradišťan Jiřího Pavlicy, či projekty, s jakými přichází zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková. Lidový základ se transformuje i do takových podob, jako je jeho stylová inspirace a integrace v Čechomoru, zlidovělých písniček Vlasty Redla či umělecké tvorbě Ivy Bittové. Takže obava, že původní česká kultura zanikne, jaká je reálná třeba u menších národů, jako jsou hned sousední Lužičtí Srbové, asi není na místě. Je pro to ale třeba něco dělat.
Jan K. Čeliš
září 2012