Lidová píseň, před stopadesáti lety jedna z oblastí kultury, která patřila – vedle pohádky a divadla – k ideovým pilířům společenského dění (Prostonárodní české písně a říkadla K. J. Erbena vyšly v druhém, rozšířeném vydání v roce 1864), když sto let před tím a váhou tradice několika set let přispěla k formování českého národa, který se stal – právě na tomto základě a nikoli základě zemském jako v jiných evropských zemích – i základem samostatného českého státu ve století dvacátém, je dnes v poněkud jiné situaci. Zatímco onen „národní základ“ je ve vědomí obyvatel naší země stále velice zřetelný, což lze ukázat například na tom, že jiné dílo zmíněného klasika, totiž Kytice, která je dílem literárním, „umělým“, autorským, ale přihlašujícím se k lidové slovesnosti jako stylovému východisku, ožívá v nových a nových interpretacích (hudební zpracování čtyř básní A. Dvořák, 1896, divadelní hra v Semaforu 1972, film F. A. Brabce, 2000), samotná lidová píseň toto postavení ztratila. Původní Erbenův název sbírky lidových písní, které vycházely ve třech svazcích v letech 1842-1845 jako Písně národní v Čechách, naznačuje už onu proměnu původní lidové písně, tzn. písně spojené bezprostředně, každodenně a hluboce s životem těch, kteří lidové písně zpívali při práci za pluhem či večerní besedě, u přástek, při slavnostních obřadech, jejichž součástí písně byly, atd., v součást „národního… Číst dále »Lidová píseň dnes